Vlastně jde o to, abychom vstoupili do hnutí, jímž se Kristus dává Otci. Dar Lásky a Poslušnosti až vydání života je především dar Otci. Jistě je darem v náš prospěch, ve prospěch celého lidstva, ale především je darem Otci, jak napsal Svatý otec, Jan Pavel druhý v encyklice o Eucharistii (čl.13). Jde tedy o svědomité, ale svobodné splnění úkolů, které jsou nám svěřeny, o vstup do hnutí daru Krista Otci, hnutí, které nás úplně přesahuje, ale ke kterému nás Pán připojuje.
Vzdálenost, která odděluje nebe od země, jak říká prorok Izaiáš, je k obrazu vzdálenosti, která odděluje myšlenky Boží od našich. A přesto, tvrdí svatý Jan, Boží přikázaní nejsou těžká: právě o tom se musíme přesvědčit. Pod podmínkou, že zůstaneme na svém místě, pod podmínkou, že se vzdáme snu o ovládnutí všeho, i našeho duchovního života, to co máme vykonat, máme na dosah ruky. Těmto skromným skutkům dává Kristus velikost, kterou bychom vlastními silami nikdy nedosáhli.
S tím co máme na práci je to úplně stejné: služba, zodpovědnost, zvládání své povahy, vztahy, až po ty nejhmotnější úkoly. A především modlitba. Jsme zde, před Bohem, většinou nečinní, úzkostlivě připoutáni ke knize nebo slovní modlitbě, které nám brání zmizet. Náš Pán ve Svatostánku, přítomný u svého Otce v Nebesích, se nám skutečně a účinně dává. Jsme zde, pokoušíme se na něj hledět, podobně jako se dívá na pěknou krajinu. Ne nutně proto abychom analyzovali její krásu, nebo o ní přemýšleli, ale proto abychom byli na místě, na pár chvil, s vědomím, že Náš Pán je zde a my před ním. Ve víře, že od Něj k nám se klene pouto přátelství a lásky, a od nás k Němu, také něco, něco velmi skromného, nedefinovatelného, ale skutečného. Nejsme hodni rozvázat řemínek u jeho obuvi. Ale on, který se dává Otci,nás vtahuje do tohoto daru. Je to tak prosté...
Amen.