Projděme Kristovou jeskyní


Ke sedmi čtením ze starého zákona přidejme ještě jeden známý obraz z antické filozofie. Je jím obraz jeskyně ze sedmé knihy Platónovy Ústavy. Jeskyně, v níž jsou lidé svázáni tak, že se nemohou hýbat. Nemohou dokonce ani otáčet hlavou: jediné co vidí před sebou, jsou pouhé stíny, které odrážejí skutečnost nacházející se kdesi za nimi a nad nimi. A tito lidé nevědí, že ze svého zajetí mohou být vysvobozeni k dokonalejšímu poznání a svobodnému životu.

Jak filosofie – především ta Platónova – tak překlad židovských písem, zvaný Septuaginta měly vliv na řeckou kulturu. Právě tato řecká kultura měla stále ještě zásadní vliv i v době Ježíšově, třebaže nadvláda politická patřila Římanům. A tak když onoho prvního dne v týdnu za svítání šly ženy ke hrobu a našly odvalený kámen, tak aniž by si to uvědomovaly, nesly s sebou otazníky celé kultury – tedy alespoň těch, kteří hledali čistou pravdu a opravdovou svobodu. Ještě netušily, jak významné bude jejich svědectví o prázdném hrobu a zpráva od andělů, že ten, kterého hledají, byl vzkříšen.

Ty ženy, které doprovázely Krista a jeho učedníky, asi sotva znaly Platónovu filozofii. A možná ani v židovských písmech nebyly kdovíjak sběhlé, třebaže je slýchávaly v synagoze. Všechno pro ně znamenal Mistr, kterého následovaly. Jeho slova jim připomínají andělé: „vzpomeňte si, co vám říkal, že třetího dne vstane z mrtvých.“

Ony však, stejně jako Kristovy učedníci, a stejně jako i ostatní židé a pohané z celého středozemí, si nedokázali představit, že by někdo vstal z mrtvých. Snad skoro všichni měli za to, že z jeskyně smrtelnosti, z lidského hrobu, již není úniku. V lepším případě věřili spolu s Platónem, že je v nás nějaká nesmrtelná duše, která byla před námi, a pak zase bude nějak pokračovat dál v poznávání vznešených ideí. Ale že by celý člověk, s tělem i duší vstal z mrtvých? O jakési obnově celého člověka již kázali proroci: „dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha…“ (Ezechiel 36, 26-27). Ale že by se toto takto naplnilo už třetího dne? A navíc, po tak potupné smrti? Po odsouzení veleknězem?

Zpráva o vzkříšení v Evangeliu podle svatého Lukáše, z níž jsme dnes slyšeli první část, vrcholí v setkání Krista s Emauzskými učedníky. Zde se jim Ježíš zjevuje jako Mistr a Pán. Jako Mistr, protože dává smysl všemu svému předcházejícímu učení, a vůbec celému Písmu; jako Pán, protože smrt již nad ním nemá vládu.

První zpráva z jeruzalémské jeskyně tedy z ní: kámen byl odvalen a hrob je prázdný. Ten, kterého hledáme, tam není. I já vám to mohu osobně dosvědčit: před rokem a půl jsem na tom místě byl. A je pravda, že Pán tam není. I když jak se to vezme – já jsem díky své návštěvě Božího hrobu, při všech těch strkanicích mezi turisty a křesťany všech možných skupin spíše lépe pochopil, proč za nás Pán Ježíš zemřel

Nicméně to, že tam jeho tělo není, že vstal z mrtvých, znamená, že se stal pro všechny, a to nejen pro Židy a pro Řeky, ale pro lidi ze všech národů – pramenem vody živé. Kristus je principem nového života, který se poprvé viditelně ukázal při jeho křtu v Jordánu a jeho středobodem se stalo ukřižování, když z Ježíšova boku vytekla krev a voda. A tento nový život se naplňuje při jeho zmrtvýchvstání.

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. My dnes chceme projít Kristovou jeskyní, na cestě k opravdovému poznání a dokonalé svobodě. Naše cesta vede do Jeruzaléma, podobně jako cesta emauzských učedníků. Zatímco však oni putovali do Jeruzaléma pozemského, my kráčíme do Jeruzaléma nebeského. Světlem je nám již nyní velikonoční beránek zabitý pro naše hříchy a zmrtvýchvstalý pro naše ospravedlnění. „Křtem jsme byli spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom – jako byl Kristus Otcovou slávou vzkříšen z mrtvých – žili i my novým životem (Římanům 6, 4).“

Category:
Tchèque