Pán Ježíš Kristus byl pohřben, sestoupil do pekel a vstal z mrtvých - Fr. Štěpán Maria M. Filip OP

Po mé levici, bratři a sestry, je oblíbená kaple Panny Marie, Matky ustavičné pomoci, s její ikonou na oltáři. Nad vchodem do této kaple je však nápis Sanctissimum Sepulcrum Iesu Christi Hierosolimitanum – “Nejsvětější hrob Ježíše Krista jeruzalémský”. To ukazuje na to, že tato kaple, dostavená ke kostelu v XVII. století, byla původně kaplí Božího hrobu: vždyť i její stavba napodobuje původní kapli Božího hrobu v Jeruzalémě. A vždy jednou ročně se kaplí Božího hrobu opět stává, a to od večera Velkého pátku do Bílé soboty. Jistě i někteří z nás jsme předevčírem večer nebo včera během dne do této kaple zavítali, abychom se pomodlili u Božího hrobu. Náš zrak byl přitom upřen na sochu Kristova ležícího mrtvého těla s ranami po hřebech na rukou i na nohou a s ranou po bodnutí kopím na boku. Tato socha je jistě velmi působivá: neobyčejně živě nám přibližuje událost a tajemství Ježíšovy smrti a pohřbu.

Když se Boží Syn - samotný Bůh - stal v Ježíši Kristu člověkem, stal se jím skutečně a ne pouze zdánlivě. Sv. Ignác Antiochijský, jeden z nejstarších a nejúctyhodnějších církevních Otců, který byl na počátku II. století roztrhán v římském cirku šelmami, píše ve svém listě Smyrňanům proti tehdejším bludařům dokétům, kteří popírali Kristovo skutečné lidství: “poznal jsem […], že jste […] naplněni vírou v našeho Pána, který skutečně je podle těla z rodu Davidova (srov. Řím 1, 3) a Boží Syn z vůle a moci Boží, který se skutečně narodil z panny, od Jana byl pokřtěn, aby naplnil všechnu spravedlnost (srov. Mt 3, 15). Za vlády Poncia Piláta a tetrarchy Heroda byl skutečně za nás přibit, a plodem tohoto Bohem požehnaného utrpení jsme my. […] To všechno totiž vytrpěl pro nás, abychom byli spaseni; a trpěl skutečně, jako skutečně i sám sebe vzkřísil. Vím a věřím, že je v těle i po zmrtvýchvstání. A když přišel k těm, kteří byli spolu s Petrem, řekl jim: «Sáhněte na mě a poznáte, že nejsem nehmotný přízrak!» (srov. Lk 24, 39). A hned se ho dotkli a uvěřili, zcela přesvědčeni jeho tělem i duchem.” Ano, Pán Ježíš, jak píše svatý Ignác, skutečně a ne pouze zdánlivě trpěl a zemřel. Jak říká sv. Petr ve svém kázání, které jsme slyšeli v dnešním I. čtení (Sk 10, 34a.37-43), “pověsili ho na dřevo a zabili” (v. 39). Pán Ježíš Kristus vpravdě sestoupil do hlubiny smrti; opravdu “zakusil smrt”, poznal stav smrti, stav odloučení duše od těla od okamžiku, kdy vydechl na kříži, po okamžik, kdy byl vzkříšen (srov. Katechismus katolické Církve [= KKC], č. 624). Zatímco jeho tělo leželo bezvládně v hrobě, jeho duše “sestoupila do pekel”, jak to vyznáváme v apoštolském Krédu, tj. tam, kde přebývali spravedliví od počátku světa, kteří sice nebyli zavrženi na věky, avšak dosud nemohli patřit na Boha tváří v tvář (srov. KKC, č. 633). Kristus jim, kteří ho tak toužebně očekávali, zvěstoval radostnou zvěst o jejich vykoupení a “otevřel brány nebe” (KKC, č. 637).

Nesmíme zapomínat na to, že ten, kdo toto všechno postupuje je samotný Boží Syn, samotný Bůh. I když jsou jeho lidské tělo a duše vzájemně odděleny, jeho božství, jeho božská osoba rozdělena není a ani být nemůže: zůstává spojena jak s jeho tělem, tak s jeho duší. Tak Kristovo mrtvé tělo, oddělené od své duše, nepřestává být tělem samotného Božího Syna, samotného Boha, vskutku Božím tělem. Proto zůstává neporušené a nerozkládá se jako jiná těla (srov. KKC, č. 627). Stejně Kristova duše, oddělená od svého těla, nepřestává být duší samotného Božího Syna, samotného Boha, vskutku Boží duší. Východní ikony to vyjadřují světlem, které vyzařuje z Krista sestupujícího do předpeklí. “Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo” (homilie Benedikta XVI. o velikonoční vigilii 7. 4. 2007).

Jistě jste, bratři a sestry, někteří z Vás sledovali včera večer v televizi, jak Sv. Otec Benedikt XVI. slavil velikonoční vigilii v velechrámu sv. Petra. Když ji takto slavil před třemi lety, v roce 2007, rozjímal mimořádně hlubokým způsobem o tajemství Kristova sestoupení do pekel. Řekl: „Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova Žalmu 23: «Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!» Brána smrti je zavřena, nikdo se odtam nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Kristus, však její klíč má. Jeho kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít – tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt. [...] Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se staly mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: «Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas» (Jon 2, 3). Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí – s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.“

Sv. apoštol Petr v dnešním kázání pokračuje a poté, co mluvil o Ježíšově pověšení na kříži a zabití, říká: “Bůh jej však třetího dne vzkřísil z mrtvých a dal mu, aby se viditelně ukázal” (Sk 10, 40). Jedním z těchto viditelných ukázání se vzkříšeného Krista je i jeho zjevení učedníkům jdoucím do Emauz, jak jsme o tom slyšeli v dnešním evangeliu (Lk 24, 13-35). Právě skutečnost, že Kristovo božství, jeho božská osoba zůstává spojena jak s Kristovým lidským tělem, tak s jeho duší, vzájemně od sebe oddělenými, je i důvodem vzkříšení (srov. KKC, č. 650): je důvodem toho, že se obojí, duše i tělo, opět sjednocuje; je důvodem toho, že se Kristus “vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu”, jak jsme to zpívali včera večer ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet. Kristovo vzkříšení “nebylo” jistě “návratem k pozemskému životu” (KKC, č. 646), nýbrž přechodem k jinému životu, vstupem Kristova lidství do Boží slávy (srov. KKC, č. 656), ale vzkříšený je pořád on, a ne nějaký nehmotný přízrak, jak to zdůrazňoval sv. Ignác Antiochijský.

Jaký to má, bratři a sestry, význam pro nás? Zmrtvýchvstání našeho Pána je jistě ústřední událostí lidských dějin, ale je také ústřední událostí našich osobních dějin, našeho osobního života. Dovolte mi, abych Vám na závěr opět ocitoval hluboká slova papeže Benedikta XVI. z velikonoční vigilie roku 2007: „Duše člověka je [...] už stvořením sama o sobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: «Z hloubi volám k tobě…» Pouze zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. [...] Ježíšovým vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. [...] Modleme se proto [...] : Pane, ukaž nám také dnes, že láska je silnější než nenávist. Že je silnější než smrt. Sestup do nocí a do pekel této naší moderní doby a vezmi za ruku ty, kteří čekají. Doveď je ke světlu! Buď i se mnou v mých temných nocích a vyveď mne ven! Pomoz mi, pomoz nám sestoupit s tebou do temnoty těch, kteří čekají, kteří z hloubi volají k tobě! Pomoz nám přinést jim světlo! Pomoz nám dojít až k onomu přitakání lásky, která nám dává sestoupit a právě tak vystoupit spolu s tebou! Amen.“


Category:
Czech