Mariino dovršené mateřství v nebi - Fr. Štěpán Maria M. Filip OP

Pamatuj, Panno Maria od Nejsvětějšího Srdce, na divy, které v tobě učinil Pán. On si tě vyvolil za Matku a chtěl tě mít u svého kříže. Nyní ti dává účast na své slávě a vyslyší tvou prosbu. ” Těmito slovy, bratři a sestry, začíná známá modlitba k Panně Marii od Nejsvětějšího Srdce, a tak pár větami vyjadřuje v hutné zkratce tajemství Panny Marie. Když hned na počátku říkáme: “ Pamatuj, Panno Maria od Nejsvětějšího Srdce, na divy, které v tobě učinil Pán”, nevyzýváme tím Matku Boží, aby činila něco, co nedělá, ale spíše se dovoláme toho, co je v Mariině srdci stále přítomno: vždyť Panna Maria neustále pamatovala na divy - podivuhodné skutky spásy a milosti -, které v ní učinil Pán, a nepřetržitě za ně děkovala. Při navštívení sv. Alžběty dala na chvíli zaznít navenek, čím její duše stále přetékala:

Velebí má duše Hospodina
a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,
neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný.
” (Lk 1,46-49)

A nyní, v nebeské slávě, vidí to, co v ní učinil Pán, v plném Božím světle, a její chvalozpěv a díkůčinění jsou zcela dokonalé. Naše dnešní bohoslužba není e nechce být ničím jiným než skromným připojením se k tomuto Mariinu chvalozpěvu za divy, které v ní učinil Pán.

Když dnes oslavujeme Mariino nanebevzetí, zaměřuje se naše pozornost na to, že Pán Ježíš dal Panně Marii účast na své nebeské slávě. Ale toto konečné oslavení nejsvětější Panny je nerozlučně spjato se skutečností, že si ji Pán “vyvolil za Matku a chtěl ji mít u svého kříže”, ba je jejím zpečetěním, dovršením a naplněním. Když papež a služebník Boží Pius XII. 1. listopadu 1950 vyhlašoval dogma o Mariině nanebevzetí, učinil to těmito slovy: “Na konci svého pozemského života byla neposkvrněná Maria, vždy Panna a Boží Matka, vzata s tělem i duší do nebeské slávy.” Je to pouze několik slov, z nichž každé je pečlivě odvažováno a má hodnotu drahokamu. Tituly “neposkvrněná Maria, vždy Panna a Boží Matka” tudíž “nelze označit za pouhý projev italské zbožnosti a velkorysosti”[fn]René LAURENTIN: Pojednání o Panně Marii. Praha – Kostelní Vydří: Krystal OP – Karmelitánské nakladatelství, 2005, s. 146[/fn], nýbrž ony ukazují na úzké spojení mezi neposkvrněným početím, ustavičným panenstvím a Božím mateřstvím Panny Marie a jejím nanebevzetím. Ostatně papež Pius XII. to ve své apoštolské konstituci [fn]Munificentissimus Deus[/fn], kterou vyhlašoval Mariino nanebevzetí, sám více rozvedl. Slyšeli jsme to brzy ráno v rámci druhého čtení matutina: “A proto vznešená Matka Boží, tajemně už od věčnosti spojená s Ježíšem Kristem jediným a týmž úradkem předurčení, neposkvrněná při svém početí, zcela neporušená panna při svém božském mateřství, velkodušná spolupracovnice božského Vykupitele, vítěze, který úplně přemohl hřích a jeho následky, dosáhla nakonec jako vrcholné koruny svých výsad toho, že byla uchráněna od porušení v hrobě, a že byla jako její Syn po vítězství nad smrtí vyzdvižena s tělem i duší do svrchované nebeské slávy. Tam se skvěje jako Královna po pravici svého Syna, nesmrtelného Krále všech věků”[fn]IN: Liturgie hodin IV: Liturgické mezidobí 18. – 34. týden. Praha: Karmelitánské nakladatelství, 2003, s. 1235[/fn].

Nanebevzetí Panny Marie má tedy svůj počátek v jejím věčném vyvolení a předurčení za Matku Pána Ježíše Krista, vtěleného Syna Božího, za Matku Boží: jak říkal Pius XII., Maria je “tajemně už od věčnosti spojená s Ježíšem Kristem jediným a týmž úradkem předurčení”. V Božím úradku je tak Maria “přítomna”, jak píše ve své překrásné mariánské encyklice Redemptoris Mater – Matka Vykupitele - papež a služebník Boží Jan Pavel II., “již «před stvořením světa» jako ta, kterou Otec «vyvolil» za matku svého Syna před jeho vtělením a kterou si spolu s Otcem vyvolil také Syn a od věčnosti ji svěřil Duchu Svatému” (č. 8). Proto, když je Maria počata svými rodiči, sv. Annou a sv. Jáchymem (které jsme nedávno oslavovali), je již od prvního okamžiku své existence, svého života, od Boha naplněna nesmírnou milostí – je “milostiplná” – a “neposkvrněná”, uchráněná od poskvrny dědičného hříchu.

A můžeme se, bratři a sestry, ptát: proč si Pán zvolil za svou Matku a tak omilostnil zrovna Pannu Marii a ne nějakou jinou ženu? Z lidského hlediska zde není nic, co by nárokovalo toto mimořádné Boží vyvolení a omilostnění: Maria nepatří k vedoucí elitě svého národa, ale je prostou a chudou dívkou, navíc z Nazareta, bezvýznamné vesnici, o které není žádná zmínka ve Starém zákoně a jež se zrovna netěší dobré pověsti, jak to vysvítá z toho, že později budoucí apoštol Natanael čili Bartoloměj řekne: “Může z Nazareta vzejít něco dobrého?” (Jan 1,46) Nás však možná napadne: To je celkem jasné, že si Bůh nevyvolil Marii na základě toho, že by byla nějakou společensky významnou osobou své doby, ale on si jistě vyvolil proto, že byla tak dobrá, tak ctnostná, tak svatá. Ve skutečnosti je to přesně naopak: Maria je tak svatá, protože si ji Bůh zcela svobodně a nezaslouženě vyvolil a posvětil. Jak říká sv. Pavel v listě Římanům – v úryvku, který se čte o svátku Narození Panny Marie –, Bůh “ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil […]. A ty, které předurčil, také povolal” (8,29-30). Maria je si této skutečnosti – skutečnosti, že všechno v jejím životě už od prvního okamžiku je milostí – stále hlouběji vědoma a nepřestává za to chválit Boha.

To, že je Maria od prvního okamžiku své existence “milostiplná” a “neposkvrněná”, nám však na druhé straně nemůže dát vzniknout představě, že je nějakou polobohyní či naopak pouhou loutkou v Božích rukou. Boží milost přece neodstraňuje naše lidství, nýbrž je předpokládá a zdokonaluje; Boží milost neruší naši svobodu, nýbrž ji posiluje a umocňuje. Maria, “milostiplná”, je tak “svobodyplná”, tím nejsvobodnějším člověkem na zemi. Maria je proto povolána, aby Boží obdarování učinila plně svým, aby se s tímto Božím darem ztotožnila, a ona tak skutečně činí. Celý její život je tak tím, co řekla při zvěstování: “Jsem služebnice Páně: ať se mi stane podle tvého slova!” (Lk 1,38). Maria je skutečně tou, která “si vybrala nejlepší úděl” (Lk 10,42), jak jsme to slyšeli v evangeliu, které se podle prastaré cisterciácké tradice čte o slavnosti Nanebevzetí (Lk 10,38-42); tou, která svou vůlí neustále volila to nejlepší. Tak také byla – podle slov Pia XII. – “velkodušnou spolupracovnicí božského Vykupitele”, a to zvláště pod křížem, kde se i výslovně stala naší Matkou.

A toto omilostnění Panny Marie, její stálé “ano” k Boží milosti, se dovršuje jejím slavným nanebevzetím: tím, že její svaté tělo zůstalo po smrti neporušené; že nemusela čekat na své vzkříšení až na konec časů, jako my všichni ostatní, ale že byla vzkříšena hned po smrti a vzata s tělem i duší do nebeské slávy. Tak se na Panně Marii mimořádným způsobem naplnila slova sv. apoštola Pavla z dnešního druhého čtení: “pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi” (1 Kor 15,22-23). A můžeme dodat, že mezi těmi, kteří jsou Kristovi, je na prvním místě Panna Maria.

V nebi omilostnění Panny Marie září plným jasem: je vskutku “žena oděná sluncem” (Zj 12,1), jak jsme to slyšeli v dnešním prvním čtení. V nebi se dovršuje její božské mateřství: její spojení s Pánem Ježíšem Kristem je definitivní a bez stínu. Jasně vidí, že její Syn, kterého kojila a vychovávala, je Bohem: dříve, během pozemského života, “ho znala jako Boha skrze jeho lidství, nyní zná jeho lidství skrze jeho božství ”[fn]R. LAURENTIN: Pojednání o Panně Marii, s. 146[/fn].

V nebeské slávě se dovršuje Mariino duchovní mateřství: I když byl vyhlášena za naší Matku již pod křížem, neznala a nemohla znát každé své dítě jménem. Nyní v nebi, v Božím světle, zná každé své dítě osobně a může mít ke každému z nás zcela osobní vztah (srov. tamtéž, s. 147).

Maria září před námi a nad námi jako Matka Boží a spolupracovnice Vykupitele, jako naše Matka, jako Královna nanebevzatá. Svou úctu a lásku k ní můžeme nejvhodněji a způsobem nejlépe odpovídajícím její důstojnosti vyjádřit svým zasvěcením a obětováním sebe samých, které je a má být “stálé, úplné, vnitřní a synovské”[fn]ctih. Bartolomé XIBERTA O. Carm.: «Sobre el sentido íntimo del santo Escapulario de la Bienaventurada Virgen María del Monte Carmelo». IN: Cristiandad, 58 (2001), s. 139-140 (zde s. 140)[/fn]. Tak to např. vyjadřuje známá fatimská modlitba: “Panno Maria, Matko Boží, zasvěcuji se tvému Neposkvrněnému Srdci se vším, co jsem a co mám. Přijmi mě pod svou mateřskou ochranu! […].” Díky tomuto zasvěcení můžeme spolu s Pannou Marií dávat ve svém životě prvenství Boží milosti; můžeme spolu s ní říkat své “ano” Božímu obdarování, ať – jak jsme se modlili v úvodní modlitbě – “celým svým životem směřujeme k nebi, aby se i na nás dovršilo dílo vykoupení.” Amen.

Category:
Czech